Červenání se u nás zpravidla objevuje v předvídatelných situacích, za to však zcela nekontrolovaně. Pro mnohé pak může být náhlé zrudnutí tváří skutečným utrpením, zejména, pokud se dostaví v ne zrovna šťastnou chvíli. Po původu tohoto jevu pátrali nedávno i vědci.
Nová studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences naznačuje, že za červenání může v prvé řadě zvýšený pocit sebeuvědomění, tedy naše vnímání toho, jsme viděni nebo odhaleni. Menší vliv pak výzkumníci přisuzují naším kognitivním výpočtům toho, co si o nás naše okolí vlastně myslí. K ověření této teorie vědcům posloužila skupina 40 teenagerů a dospívajících lidí, kteří byli nuceni dívat se na záběry sebe sama při zpěvu karaoke, zatímco byli po celý čas monitorováni magnetickou rezonancí. Jaké závěry z této poněkud kuriozní, avšak přínosné studie její autoři vyvodili?
Červenáním se zabýval už i Darwin
V roce 1872 Charles Darwin výstižně popsal červenání jako „nejzvláštnější a nejlidštější ze všech lidských projevů“. K jeho zesílení pak paradoxně dochází v případech, když vás někdo upozorní na to, že se zbarvujete do karmínového odstínu. Vysvětlení této fyziologické reakce je vcelku jednoduché. Ke zrudnutí našich tváří, ale také například uší, krku, horní části hrudníku nebo čela do všech možných odstínů rudé dochází díky zvýšenému přívalu krve. Co se ale týče samotného spouštěče červenání, nad tím si odborníci lámou hlavu už léta.
Pachatel neznámý
Prvními adepty na vysvětlení jsou stud, rozpaky či okamžitá reakce na složení nečekaného komplimentu. Objevují se však i názory, které tvrdí, že zčervenání je následkem daleko propracovanější hry našeho mozku. Dle těchto teorií takto člověk může reagovat, protože se obává, co ji o něm ostatní myslí, a cítí-li se být svým okolím odsuzován. Je pak zajímavé, že opačný efekt, tedy blednutí například ze strachu, je vysvětlitelný z hlediska přesměrování toku krve z kůže do kosterního svalstva, není zas tak zřejmé, proč by rozpaky nad určitými druhy sociálních potíží měly být doprovázeny zvýšeným průtokem krve do obličejové oblasti.
V hlavní roli karaoke
Vědci již dříve přišli na to, že intenzita červenání mezi levou a pravou stranou obličeje může být rozdílná. Pokud se například někdo upřeně dívá na člověka z boku, má právě tato půlka obličeje větší tendenci rudnout. Většina studií – včetně té nedávné – je však svým rozsahem bohužel poměrně malá, a tak z nich nelze vyvozovat žádné jednoznačné závěry. I tak však mohou vědcům i veřejnosti přinést pozoruhodné informace.
Obsahem nejnovějšího výzkumu bylo ukázat účastníkům karaoke záběry různých zpěváků střídané těmi, na nichž sami zpívají. Mapováním vzorů mozkové aktivity u lidí v moment, kdy se cítili trapně nebo se styděli, se přitom zabývalo překvapivě málo studií. I když pak vědci zaznamenali fyziologické známky zvýšeného vzrušení, v žádném z případů v tomto kontextu neměřili ukazatele červenání. Výsledek experimentu nakonec ukázal, že se červenaly spíše ženy, a to právě v situacích, kdy viděly zpívat samy sebe, a o něco méně pak při sledování ostatních účastníků.
Může za červenání mentalizace?
Tato zjištění však nejspíš nejsou ničím překvapivým. Zajímavější závěry přineslo funkční snímání mozku pomocí magnetické rezonance. To ukázalo, že červenání aktivovalo oblasti mozku zapojené do emočního vzrušení a pozornosti, zatímco oblasti zapojené do mentalizace – tedy představování si či přemýšlení nad chováním vlastním nebo cizím – v tomto okamžiku nebyly zapojeny vůbec. Tato zjištění tedy podporují teorii, že červenání je neovladatelný jev a pro jeho vznik nemusí být nezbytné přítomny žádné komplexní sociálně-kognitivní procesy.
Jak již ale bylo řečeno, je potřeba mít se při podobných interpretacích na pozoru. Mozek je totiž velmi specifickým a dosud ne zcela kompletně probádaným orgánem, a proto je při vědeckém posuzování jeho funkcí důležité si ponechat určitý nadhled. Jeho aktivita spojená s mentálními procesy jako vzrušení či mentalizace však nese určité prvky podobnosti, a pokud se tak vědcům podaří experiment zopakovat na větší a různorodější skupině dobrovolníků, mohly by závěry nové studie znamenat skutečný průlom v pochopení toho, jak náš mozek funguje.
Zdroje: royalsocietypublishing.org, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, livescience.com, neurosciencenews.com, medicalxpress.com
