Náš svět je protkán fascinujícími, nebezpečnými, ale krásnými jeskynními systémy, které jsou pomyslným oknem do tichých hlubin zemské kůry. K jejich průzkumům se lidstvo uchyluje již odnepaměti – tedy přinejmenším od dob středního paleolitu, jak ostatně dokazují i nálezy z jeskyně Saint-Marcel ve Francii.
Tajemství Saint-Marcel odhaleno
Vstupní prostor jeskynního systému v lokalitě obývali lidé po celá tisíciletí. Vzhledem k dlouhé historii osídlení se o ni tudíž poměrně intenzivně zajímají antropologové. Komplex se navíc táhne v délce nejméně 64 kilometrů, a vědci se tedy ptají: jak daleko do temných a spletitých hlubin se tedy předchozí civilizace vydaly? Tým expertů pod vedením geomorfologa Jeana-Jacquese Delannoye z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) se pokusil najít odpověď.
Hluboko v útrobách jeskyně, za nebezpečnou trasou plnou hlubokých propastí a jam, našli vědci více než 1,5 kilometru od vchodu rozlámané stalagmity, které naznačují přítomnost lidí. Ti sem ale přišli již před zhruba 8 000 lety. I podle dnešních standardů, které zahrnují bezpečnostní vybavení, sofistikovanou výstroj a silné osvětlení, je jeskynní systém Saint-Marcel považován za nebezpečný. Pravěcí speleologové tak museli řešit celou řadu náročných problémů, včetně toho, jak si zajistit patřičné osvětlení.
Lidská přítomnost v hlubinách země je nezpochybnitelná
Část jeskyně, kterou Delannoy a jeho kolegové zkoumali, je již nějakou dobu prozkoumaná. V jedné z jejích částí se nachází hromada rozbitých skalních útvarů zvaných speleotémy. Jedná se o minerální usazeniny, které v jeskyních vytváří podzemní voda. Známé jsou například stalagmity (útvary na dně jeskyně směřující vzhůru) či stalaktity (krápníky visící ze stropu). Skutečnost, že jsou tyto útvary ve známých jeskyních polámané, je smutným odrazem naší doby. Turisté, ale i jeskyňáři, si rádi odnášejí kousky horniny jako suvenýr. Logicky se tedy předpokládalo, že to je i případ jeskyně Saint-Marcel. Vědci však našli stopy dávné lidské přítomnosti i v jiných jeskyních, a rozhodli se tak poničenou jeskynní výzdobu prověřit.
Výhodou je, že v případě hornin existují poměrně spolehlivé způsoby, jak přijít této záhadě na kloub. Speleotémy totiž vznikají na základě dlouhodobé a neustálé interakce s vodou; stalagmit můžete odlomit až u samého kořene, pokud bude ale voda dále proudit a ukládat minerály, znovu vyroste. Vědci navíc analyzovali i izotopické složení v krápnících, které dokáže poměrně spolehlivě určit stáří horniny. Pomocí těchto technik se jim podařilo zjistit, že speleotémy vznikly většinou před 125 000 až 70 000 lety. Odlomené kusy se pak objevily teprve před několika tisíci lety. Bylo tu navíc další vodítko – velký počet úlomků byl zřejmě záměrně umístěn tak, aby vytvořil jakousi strukturu. Její stáří bylo stanoveno na období před 8 000 lety, a zhruba tehdy sem tedy nejspíš možná poprvé vstoupila i lidská noha.
Vědce ještě čeká další práce
Není tedy pochyb o tom, že zde lidé byli dávno předtím, než si experti mysleli. Nějakým způsobem se dokázali zorientovat a pohybovat se temnými chodbami a dokonce rozlámali zdejší kámen, aby něco postavili. To, jak se jim to podařilo, se stane předmětem budoucího výzkumu. Vodítkem by podle Delannoye a jeho týmu mohly být nánosy sazí na stěnách komory, tedy za předpokladu, že pochází ze stejné jako krápníková stavba. Důkazy o pravěké lidské činnosti v jeskyni Saint-Marcel jsou tedy dostatečně přesvědčivé, a mění náš pohled na tuto lokalitu. Pravěké společnosti se tak při využívání jeskyní neomezovaly na vstupní prostory, a jejich přítomnost v hlubinách komplexních systémů dodává jejich kultuře nový rozměr.
Zdroje: pnas.org, the-sun.com, link.springer.com, stoplusjednicka.cz
