Proti genetice se podle všeho dokázala postavit žena, která nesla dvě kopie vzácné dědičné varianty spojené s pozdním nástupem Alzheimerovy choroby. Jak se totiž ukazuje, je vůči kognitivnímu úpadku nemoci odolná.
Aby se potvrdilo, že se nejedná jen o anomálii a hříčku přírody, rozhodli se vědci nastavit stejné podmínky u laboratorních myší, které tak vybavili podobným souborem genetických mutací. Podobně jako u jejich lidského protějšku se pak i u myší objevilo méně neurologických defektů spojených s pokročilými stádii Alzheimerovy choroby, přičemž klíčovým faktorem bylo, jak na patologii nemoci reagují tzv. mikroglie, tedy jakési čistící buňky mozku. Výsledky průzkumu dávají novou naději pro vývoj léčby Alzheimerovy choroby, která by se zaměřila na vyvolání těchto specifických reakcí.
Alzheimerovu chorobu spouští vysoká koncentrace amyloidu v mozku
Podle autorů studie z Washington University tato reakce pomáhá přerušit spojení mezi časným, bezpříznakovým stadiem Alzheimerovy choroby a pozdním stadiem charakteristickým především úbytkem kognitivních funkcí. Genetická i negenetická forma této neurodegenerativní nemoci se vyvíjí přibližně 30 let, přičemž v prvních dvaceti letech se neprojevují prakticky žádné příznaky, jelikož v mozku se postupně, avšak pomalu, hromadí bílkovina s názvem amyloid. Když pak hladina amyloidu dosáhne kritického bodu, začne společně působit hned několik destruktivních procesů.
Jedním z problémů, který v důsledku vyšší koncentrace amyloidu v mozku nastává, je shlukování a zamotávání proteinu zvaného tau. Ten následně zpomaluje metabolismus mozku a způsobuje smršťování tkání, což vede k poklesu kognitivních funkcí. Přesný mechanismus propojení metabolismů amyloidu a tau proteinu však zůstává vědcům utajen. Pokud je ale náhodně objeven organismus s vyšší protektivní schopností vůči projevům Alzheimerovy choroby, může to být pro vědu chybějící článek řetězu, který při pátrání po odpovědích hledají.
Příběh tajemné ženy se vzácnou mutací
Jednu z odpovědí pak může nabídnout rozvětvená rodina v Kolumbii, která se s dědičnou formou Alzheimerovy potýkala po mnoho generací, přičemž příznaky začaly u poloviny členů rodiny po čtyřicítce. V případě této rodiny byla nemoc vyvolána mutací v genu zvaném presenilin-1, který je spojen se zvýšenou tendencí k tvorbě amyloidních plaků, přičemž hromadění amyloidu začíná kolem 20. roku života, což odpovídá výše uvedenému časovému období. A právě z této rodiny pochází i žena, která zůstala navzdory přítomnosti mutace presenilinu-1 zdravá až do svých 70 let.
Ukázalo se, že tato žena měla jako jediná ze skupiny dvě kopie genu APOE3 Christchurch (APOE3ch). U osob nesoucích pouze jednu kopii APOE3ch se ještě v mladším věku projevovaly známky zhoršení kognitivních funkcí. Zdvojení genu tak zjevně ženě propůjčilo imunitu vůči projevům Alzheimerovy choroby. Dodatečné mutace totiž podle některých vědců celý proces zpomalily díky redukci rychlosti šíření tau proteinu. Ve finále se tak i tato žena potýkala s příznaky nemoci, ovšem v mnohem pomalejším tempu, než je běžné. Právě proto by mohla být klíčem k pochopení toho, jak se Alzheimerova choroba vyvíjí.
Jediná svého druhu?
Vzácnost dědičné informace u ženy je však zároveň i kamenem úrazu případného využití její DNA k rozluštění jedné z nejzávažnějších neurodegenerativních poruch dnešní doby. Protože byl totiž tento typ mutace zaznamenán pouze u jednoho případu, nelze vyloučit roli celé řady dalších faktorů, které mohly kolumbijské dámě přinést unikátní imunitu.
Při opakování experimentů s genem APOE3ch na myších se pak tau protein nešířil dle původních očekávání. Tentokrát se ale role zhostily mikroglie, které byly mimořádně efektivní v likvidaci tau proteinu v okolí amyloidních plaků. Nedocházelo tak k neurodegeneraci, atrofii a kognitivním problémům. Vědci tak sice získali určité odpovědi, zároveň se ale objevily další otázky. Autoři výše uvedené studie ale věří, že jsou odkrytí mechanismu působení a rozvoje Alzheimerovy choroby blíže než dřív, a gen APOE3ch tak podle všeho sehraje ještě velmi důležitou roli v dalším bádání.
Zdroje:
https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0092867423013156
