Kubismus, avantgardní umělecký směr, který se vyvinul na začátku 20. století, představoval průlomovou změnu v způsobu, jakým umělci zachycovali a prezentovali svět kolem sebe. Zakladatelé kubismu, Pablo Picasso a Georges Braque, odmítli tradiční perspektivu a zavedli zcela nový způsob zobrazení objektů, rozbitím forem na geometrické tvary a jejich následným skládáním z různých úhlů pohledu.
Kubismus měl zásadní dopad na další vývoj umění, protože nabídl umělcům nový způsob, jak přemýšlet o prostoru a formě. Jedním z klíčových aspektů kubismu byla snaha o dekonstrukci tradičního zobrazení trojrozměrného světa na dvourozměrném plátně. Tímto způsobem kubisté představili svět jako soubor nezávislých částí, které mohou být zkoumány z různých perspektiv.
Kubismus se rozděluje do dvou hlavních fází: analytický a syntetický kubismus. Analytický kubismus (1908-1912) se zaměřoval na rozklad objektů na základní geometrické tvary a jejich rekonstrukci z různých pohledů. Syntetický kubismus (1912-1914) se naopak soustředil na skládání těchto základních tvarů do nových kompozic, které často zahrnovaly koláže a různé materiály.
V závěru lze konstatovat, že kubismus položil základ pro další umělecké směry, jako jsou dadaismus, surrealismus a symbolismus. Dadaismus vznikl jako reakce na hrůzy první světové války a odmítal tradiční umělecké konvence, zatímco surrealismus se zaměřoval na propojení mezi snovou a reálnou sférou a symbolismus na významové hledisko uměleckého díla. Všechny tyto směry sdílejí dědictví kubismu v hledání nových způsobů zobrazení reality a rozšíření hranic uměleckého vyjádření.